Běžíme a za zády nám rachotí šílené monstrum, vydávající cyklicky opakující se údery, jejichž zvuk každou vteřinu sílí. O tom, že není úniku před okamžitou smrtí mě už dávno přesvědčil výraz bledého obličeje společníka, jehož jsem viděl poprvé, přesto mám pocit, jako bychom se znali již od narození. Nevzdáváme se a pádíme úzkým kaňonem, z kterého se nedá před obludou zachránit úskokem do boku. Navíc nás brzdí řídké bahno, pokrývající nekonečnou cestu našeho útěku. Netuším jak jsme se dostal to tohoto morbidního závodu o život a sílící rachot za našimi zády mi ani nedovoluje se soustředit na nic jiného, než na útěk. Už běžíme snad celé století, často zakopáváme a na naše těla útočí vlhko a chlad číšíci z celého okolí. V zátylku cítím pohled rytmicky rachotícího stroje, chci se ohlédnou, ale v tu se stává něco hrozného.
Neznámý společník vedle mně se náhle, v hrozném jekotu zhroutil do bahna. Moje pomoc je zbytečná. Držím ho za ruce a snažím se ho táhnou k sobě, ale železná obluda už drtí jeho nohy. Při pohledu na tryskající pramínky krve a jeho tvář, z jejíhož výrazu jsem nevyčetl nic jiného než bolest. Již jsem nevydržel, jeho studená ruka vyklouzla z mé dlaně a já se dal na útěk. Velké kovové kyvadlo bušením do zemně vydávající onen deprimující tlukot, si našlo jeho zblácenou hlavu.
Po té se údolím začal šířit chaotický potlesk a vřískot vycházející z hrdel podivných bytostí, pokrytých na těle šupinami. Po celou dobu závodu tvořili napjatě mlčící publikum. Byly mezi nimi i děti, které se společně s dospělými vrhly na to co zbylo z mého druha. Začali se rvát o jeho maso a vnitřnosti, které úspěšnější potvory lačně hltaly. Jedna zrůda na níž patrně nic nezbylo se na mě hladově zahleděla a počala se nemotorně přibližovat.
Jenom jsem toporně stál s roztaženýma rukama, vytřeštěnýma očima a nepřirozeně křičel. Poslední co si pamatuji byl vzdalující se zvuk smrtelného kyvadla a studený dotyk slizkého pařátu.
Kdybych se neprobudil, dopadl bych asi jako kolega. Ano byl to jenom sen, ale zůstal jsem i na dále v něm. Zvuk rachotícího stroje zřetelně naplňoval pokoj. Byla noc, místnost byla ozářena stříbrným světlem měsíce, který byl právě v úplňku. Okno bylo otevřené dokořán a noční vánek si něžně pohrával s bílou záclonou, která byla na několika místech potrhaná. Proboha co je to za zvuk, jež nenechá člověka spát, jež mě i málem připravil o rozum. Vychází ze sousedního pokoje - klap!, klap!,klap! ...
Přetáhl jsem si peřinu přes hlavu, ale dotěrný zvuk, jako by vycházel přímo z mé hlavy. Až nyní nacházím rozumné vysvětlení o původu toho co způsobilo ten hrozný sen a pak mě i probudilo. Jsou nejspíše to nějaké asi hodně staré hodiny visící v sousedním pokoji. Ano jsou to jenom hodiny, přesto mě jejich tikot naplňuje děsem který jsem naposledy zakusil, jako malé dítě, když mi můj starší bratr vyprávěl strašidelné pohádky na dobrou noc.
Ráno jsem se ihned vypravil ke dveřím sousedního pokoje. Všechny místnosti na zdejší koleji měli své číslo které bylo napsáno na dveřích. Snad jedinou výjimkou mezi stovkami, byl tento pokoj. Už jsem si toho všiml dávno, na jeho dveřích nebylo žádné číslo, ani lišta pro umístění vizitky.
Opatrně jsem zaklepal a naslouchal co se děje uvnitř, ale slyšel jsem jenom nezřetelný tikot, co mě tolik trápil. Přes den nebyl tak zřetelný, ale o to dotěrnější byl v noci, kdy se celá budova ponořila do tichého spánku, jež rušilo snad jenom občasné halekání opilců na ulici pod okny.
Zaklepal jsem po druhé, ale stejně bezvýsledně. Nezbylo mě nic jiného než se jen informativně zeptat na vrátnici kdo na pokoji bydlí. Ani nevím proč mě to tak zajímalo, a co jsem očekával od toho když budu znát jméno nájemníka pokoje 308. Na vrátnici my však bylo sděleno že na pokoji 308 už léta nikdo nebydlí, čemuž jsem nemohl uvěřit, vždyť ten zvuk starých hodin, jež musel někdo pravidelně natahovat, nepochybně vycházel právě z něho.
Den jsem strávil tím že jsem procházejíc po chodbě, čekaje zda se dveře třistaosmičky neotevřou a někdo nevyjde ven, a nebo alespoň neuslyším něco podezřelého co by dokazovalo, že uvnitř někdo je. Ale kromě prokletého tikotu jsem nic neslyšel. Dokonce jsem z chodníku pod okny hleděl na tmavé zatažené záclony, zda se třeba jenom trošičku nepohnou.
V noci jsem nemohl pořádně spát, prokletý tikot mi to nechtěl dovolit. Nepomohly ani prášky na spaní, ani vata v uších. Bezradně jsem ležel v posteli a vzpomínal na svůj poslední sen. Jakmile jsem zavřel oči, okamžitě se mi zjevila tvář onoho muže, jež v mém snu tak tragicky zahynul. Je zajímavé, jaké pozoruhodné tváře náš mozek dokáže vygenerovat během spánku. V jeho tváři dominuje velký orlí nos. Hnědé oči s pronikavým, vyčítavým pohledem ve mě vyvolávají výčitky svědomí. Pod levým okem má malé tmavé mateřské znaménko. Jeho malá ústa s úzkými rty semknutá ve velké bolesti, jež zakouší, pomalu blednou.
Dny pomalu běžely, a já si zvykal na dlouhé chvíle naplněné rachotem hodin, na strach probdělých nocí. Zpočátku jsem přemýšlel o tom že se přestěhuji, ale něco mě drželo. Možná to byla zvědavost a nebo ztráta vůle, vlivem něčeho nadpřirozeného. Někomu se svěřit, jsem se zatím považoval za absurdní. To že mě ruší tikot nějakých hodin a někdy mám noční můry, by stejně nikoho nedojalo, možná psychiatra. Lepší bylo dát si svých pár piv ve vykouřené studentské hospůdce, a pak sebou utahaný chlastem plácnout do postele a usnout. Přesto jsem se někdy uprostřed noci probouzel, naslouchal tikotu tajemných hodiny, které se uprostřed noci sami natahují.
Každodenní pití bylo neúnosné, proto jsem se rozhodl, že se alespoň na týden vrátím domů, kde najdu svůj dřívější klid. Měl jsem to udělat již dávno, cestou na nádraží jsem si všiml jedné nehody. Na ulici stála tramvaj, jejiž řidič vyděšeně všem okolo vysvětloval, že za nic nemůže. Procházel jsem kolem a jakási zvědavost, my nedovolila abych nepohlédl, směrem pod kola tramvaje. To co jsem uviděl mě vyrazilo dech, nevyděsily mě ani tak cáry těla a stružky krve, jako nešťastníkův obličej, který jsem od někud znal, ale odkud ? Ta piha ! To co jsem viděl bylo nemožné, kousek ode mně, pod koly tramvaje, ležel muž s kterého jsem už jednou viděl umírat. Mlčky jsem na něho hleděl a připadal jsem si jako zpátky ve snu, naplněného rachotem šíleného stroje a pachem krve. Poblíž jeho mrtvé ruky ležel nějaký blýskající předmět. Nenápadně jsem ho sebral, byl to klíč. Stejný typ se používá na naší koleji. Rychle jsem ho zastrčil do kapsy a dal se na útěk. Během útěku jsem upadl do jakéhosi šoku a nic si nepamatuji, probral jsem až na koleji ve svém pokoji. Dobu jsem ležel a tupě civěl na loupající se omítku z popukaného stropu. Plně mě probral dotyk něčeho kovově studeného, v mé kapse. Pomalu jsem nahmatal klíč od dveří pokoje č.308, položil jsem ho na psací stůl. Byl jsem velmi unavený, také jsem zatím nemohl najít odvahu k tomu a bych se do sousedního pokoje podíval a hlavně se mi chtělo strašně spát ...
Měl jsem sen, byl jsem společně s dalšími lidmi na pokoji 308, seděli jsme na posteli a na židlích kterých bylo pro tuto příležitost vcelku málo, okolo velkých hodin. Stály na dvojích podstavcích, zlatý ciferník a černé rafičky ukazovali za pět půlnoc. Kyvadlo nepříjemně klapalo. V pokoji seděli různí lidé a mlčky hleděli na hodiny, na kyvadlo, jak se hýbe zprava doleva a zleva doprava. Byl mezi nimi i on, bledý, jeho pohled byl mrtvý, stejně jako kalné oči ostatních. Dostal jsem strach a začal jsem se ohlížet po dveřích, které se náhle rozevřely a do vnitř vpadla moje kamarádka ze školy. Jmenovala se Jana, studovali jsme spolu již od prvního ročníku, za tu dobu jsme se dobře znali. Byl to jediný člověk, kterému jsme se hodlal svěřit s problémy a zvláštnostmi, které jsem prožíval během posledních měsíců, avšak měl jsem obavu že si to vysvětlí, jako nějakou moji duševní poruchu. Již mnohokrát mi s úsměvem, říkala že jsem blázen.
Barva jejího obličeje i pohled, když vcházela, byl zdravý, zarazilo mě akorát její chování. Zastavila se u hodin. Mně si asi nevšimla, ani ostatní jako by nevnímala. Výraz jejího obličeje se náhle pokřivil „Zdravím vespolek bando“ a vztáhla ruku směrem k hodinám, asi chtěla zastavit lomosící kyvadlo. Ale to neměla dělat.
„Ty čubko !“
„Né, nechte mě, nešahejte na mě, vy smradlaví neřádi !“
„Nebojse, pojď mezi nás.“
Ve snu jsem se nedokázal ovládat, vše jako by bylo předem dané, tak i moje chování. Nevím co se dělo. Vím jenom že jsme se na ni všichni vrhli a v něčí ruce se objevil nůž. Její bolestný křik musel být slyšet po celé koleji.
Pak jsem se probudil, pokojem dozníval hysterický jekot a zvuk, jako by někdo vedle natahoval ty staré hodiny. Zaslechl jsem klapnout kliku dveří sousedního pokoje a jak někdo vychází ven a funí u mých dveří. Z hrůzou jsem si uvědomuji, že jsem dnes pokoj na noc nezamkl a vyděšeně jsem civím na dveře, které se pomalu a tiše otvírají. Něco průhledného a páchnoucího zatuchlinou vchází dovnitř, bere ze stolku klíč, který jsem se neodvážil použít. Chvíli to bloumalo po pokoji a pak odešlo. Vyběhl jsem za přízrakem na chodbu, stihl jsem zahlédnout, jak se dveře třistaosmičky zavírají. Běžel jsem k ním a začal jsem marně lomcovat klikou a bušit okolo. Ze vnitř se ozýval škodolibý chechot.
Ráno mě probudila uklízečka. Ležel jsem na zemi přimáčklý k zamčeným dveřím záhadného pokoje.
II.
Rána byla chladná, byl podzim. Slunce celý den nízko nad obzorem, svítilo lidem do očí. V šeredných, neuklizených městských parcích se začaly objevovat kupy suchého listí a studený vítr je rozfukoval kolem.
I v mé duši nastal podzim. Dny a sny, týdny, sny a měsíce času běžely. Vše kolem mě bylo zahaleno do mlžného oparu, realita splývala s noční můrou. Co dál ? Jasně jsem cítil že jsem se dostal do vlivu něčeho neznámého a silnějšího, ale nemohl jsem proti tomu nic dělat. Věci kolem mně se mi smáli, byly snad posedlé zlým duchem. Když jsem se chystal na přednášku, stál jsem sehnutý u dveří a zavazoval jsem tkaničku, zaslechl jsem šustění. Pod prahem dveří, někdo opatrně podsouval zelenou obálku. Nečekal jsem až bude obálka u vnitř celá a rychle jsem otevřel, za dveřmi však nikdo nestál. Vyskočil jsem na chodbu, ale nikoho jsem neviděl, všude bylo podezřelé ticho. Sebral jsem obálku a vydal se rychle do školy. Cestou jsem ji roztrhl a vy táhl jsem pomačkanou fotografii, zacákanou od krve, která už dávno zaschla. Ani mě nevyděsilo když jsem na ní uviděl Janu. Chvíli jsem se na ní zahleděl, z fotografie se na ně usmívala, pěkný dojem kazily jenom krůpěje zaschlé krve. Obličej na fotce náhle ožil, před vteřinou zaschlá krev začala stékat. Tvář z úsměvu pozvolna přecházela do vyděšeného, nepřirozeného šklebu. Fotografie mi vypadla z rukou na zem, znechucen jsem ji nechal ležet, stejně už byla celá pošpiněná a hrůzný portrét zmizel.
Na přednášku jsem přišel pozdě. Přisedl jsem si k Janě, vyděšeně se na mě podívala. Po přednášce se zvedla a šla rychle pryč, běžel jsem rychle za ní.
„Jano potřeboval bych s tebou nutně mluvit, tak počkej chvíli.“
Jana šla dál, ani se neohlédla. Doběhl jsem ji a chytil za rameno. Nereagovala, šel jsem stále vedle ní. Procházeli jsme parkem, do nosu se mi dral pach setlelého listí - vůně podzimu. Nechovala se vůbec normálně, toto jsem u ní ještě nezažil. Znovu jsem ji chytil a zatřásl jsem jí.
„Jano co je s tebou, prober se !“ Pak jsem viděl, jak se zarazila a chvíli na mě vyděšeně hledí.
Pohladil jsem ji po jejích krásných vlasech. Pak začala vyprávět. S počátku jsem ji nerozuměl, mluvila příliš rychle a nesouvisle.
„Nevím co se to semnou děje. V noci nemohu spát. Mám divné sny.“
„Sny !?, řekni mi o nich něco“
Chvíli byla z ticha, po tom se celá roztřásla, z pravé ruky ji vypadl nějaký předmět. Sehl jsem se pod lavičku a vzal jsem ho do ruky. Byl to klíč, klíč od pokoje 308.
„Od kud to máš ?“
„To je klíč od pokoje, v kterém bydlel můj starší bratr, od pokoje který jsem nikdy neviděla, v kterém jsem nikdy nebyla, přitom mám z něho takový strach.“
„Proč?“
„Nedávno se mi zdálo, že jsem se vydala navštívit svého bratra na kolej, kde žije od té doby co se pohádal s rodiči. Ani nevím kvůli čemu, byla jsem tenkrát v pubertě, a co se děje kolem jsem nějak nevnímala. Jestli vstoupil do nějaké sekty, nebo kvůli jiné blbosti, nevím. Přitom jsem za ním nikdy nešla, neměla jsem ho totiž ráda, on mě také ne. A v tom snu jsem vešla do jeho pokoje. Seděli tam s ním nějací lidé.“
„Nemá tvůj bratr, pod pravým okem takovou tmavou pihu ?“
„Jak to víš“
„Setkal jsem se s ním“
„To není možné vždyť je už pět let mrtvý“
„Tak to asi nebyl on, dopověz ten svůj sen.“
V tom jeho pokoji jsi byl i ty. Nikoho jsem si nevšímala. Moji pozornost upoutaly velké, staré hodiny, které stály uprostřed pokoje. Vydávaly takový divný tikot, který mi nesmírně vadil. Chtěla jsem je zastavit, ale všichni jste se na mě vrhli ...“
Pak začala plakat, já sám zneklidněný tím co jsem slyšel jsem se ji snažil uklidnit. Objal jsem ji kolem ramen.
„Né, nechte mě, nešahejte na mě, vy smradlaví neřádi !“
Musel jsem s ní opět pořádně zatřást, aby se probrala.
„Jano poslouchej mě, přihodilo se mě také něco podobného, vím jaké ty sny jsou, jak jsou živé, ale jsou to jenom sny, alespoň doufám. Něco si s námi škaredě zahrává a mám dojem, že nejen s námi dvěma, ale že je do toho zapleteno více lidí.“
Dlouho jsme si vyprávěl o svých snech a o svých zážitcích. Pomalu se setmělo. Museli jsme už jít. Doprovázel jsem jí domů.
Pře domem se opět rozbrečela. Měla strach, celá se třásla a přemlouvala mě abych šel k ní a zůstal s ní přes noc. Vysvětloval jsem ji že to nejde, pak jsem se rychle rozloučil a vyrazil směrem ke kolejím.
Cesto jsem měl dojem že mě někdo sleduje. Slyšel jsem za sebou kroky, ale pokaždé když jsem se ohlédl jsem nikoho neviděl. Nakonec jsem měl strach se ohlížet, protože kroky zamnou sílily a dal jsem se do běhu. Proběhl jsem vrátnicí, když jsem klusal nahoru po schodech ke svému pokoji, slyšel jsem stále ty líné kroky za sebou. Ruce se mi třásly, takže chvíli trvalo než se mi podařilo odemknout pokoj. Pak jsem za sebou zabouchl a zamkl Po chvíli jsem uslyšel, jak někdo přešlapuje před dveřmi mého pokoje a něco si pro sebe zlostně mumlá. Pak odemkl dveře sousedního pokoje a vešel do vnitř a zamkl za sebou.
III.
Ráno jsem si vzpomněl že jsem Janě slíbil že ji hned ráno zavolám. Její telefon však zvedla její matka a s ubrečeným hlasem mi vysvětlovala že přes noc se s ní stalo něco strašného a teď je v nemocnici. Pak brečela a už se mě nepodařilo z ní vypáčit nic rozumného.
Nezbývalo mě nic jiného než se vypravit do nemocnice a zjistit co se vůbec stalo. Bílé a nemocniční prostředí silně nesnáším, asi proto že jsem v něm strávil, ve svém dětství hodně nepříjemných chvil. Pach dezinfekce mi sevřel žaludek, nejdříve mě k ní nechtěli pustit, ale pak jsem se tam nějak probojoval. Nikdy nezapomenu, jak se přede mnou otevřeli dveře jejího pokoje. Ale ten kdo za němi byl nebyla ona. Seděla na oprýskané železné posteli, a tupě pře sebe zírala. Pohladil jsem po vlasech a mluvil na ní. Ale vůbec na nic nereagovala. Pak do pokoje vešla sestra, mírně mě odstrčila a řekla:
„Dovolíte, musím ji přebalit.“
Zmateně jsem chodil po nemocnici a hledal nějakého doktora. Na chodbě jsem potkal jejího otce. Chvíli jsem s ním mluvil. Vyprávěl mi jak celou noc křičela a nemohli ji vzbudit. Zavolali doktora, ten ji dal nějakou injekci, uklidnila se a pak ji převezli do nemocnice. Ráno mu doktor s klidem sdělil, že má trvale poškozený mozek a nikdy nic nebude vnímat, nebude mluvit, nebude chodit ..., nebude nic, a jestli chtějí, že ji může dát takovou injekci a bude po trápení. Chytnul ho pod krkem a chtěl mu ten jeho hnusný obličej otlouct o podlahu, ale odtrhli je od sebe. Byl velmi rozčílený a asi jsem se ho neměl ptát na jeho syna o kterého také přišel. Ale to jak se po mé otázce co se stalo z jeho synem, rozčílil je mi do dnes podezřelé.
Do nemocnice za Janou jsem se nikdy podívat nešel, ani nevím co se s ní stalo. Ale občas jsem ji zahlédnu na chodbě jak vchází se svým bratrem do pokoje 308 a rychle za sebou zamykají.
IV.
Naštěstí přišly letní prázdniny, které jsem trávil v klidu doma. Dokonale jsem se uklidnil, a všechny ty hnusné věci které jsem zažil jsem bral jako noční sen, vždyť to také byl jenom sen. Své sny jsem vyprávěl kamarádům a pak jsme se jim společně smáli. Byly to pěkné prázdniny, ale už jsem se vcelku těšil, až se vrátím do školy.
Koncem prázdnin jsem se jel opět nastěhovat do svého pokoje. Čekal jsem před kanceláří ubytovatelky až mi vydá klíč od mého pokoje. Pak jsem vešel do vnitř. Natáhl jsem ruku pro klíč, který se zableskl v její ruce.
„Bohužel na vašem pokoji, jsme objevili jisté technické závady, které musíme odstranit a bude trvat trochu déle.“
„Ach to je smůla, za ty léta jsem si ho tolik oblíbil.“
„Ale máte štěstí nemusíte stěhovat příliš daleko, sousední pokoj č. 308 je už léta volný.“
KONEC